2. díl - Jak to všechno začalo - 2.část

15. září 2012 v 18:00 | CaiSe |  When I was a prisoner
Druhá část!


(Dolores/Alex vypráví příběh od začátku kamarádce Molly, mizí její přímá řeč)
Bylo úterý, něco po třetí hodině odpoledne a mě převezli z vazby do ženské věznice Cheryl, která byla, je a vždy bude nedaleko za městem shromažďovat všechny zlodějky, delikventky a psychopatky z celého okresu. Cítila jsem se tak strašně zvláštně. Jako bych umírala a přitom sledovala svou vlastní smrt. Ten pomalý proces smrti, když tě někdo týrá a hrozně se u toho baví. Zvuk, který vydala kovově chladná brána, pro mě zněl jako rána pistolí přímo do břicha, provedená tak šikovně, že po zavrtání kulky do dutiny břišní oběť ještě nějaký čas žije a vnímá svět kolem sebe. Vnímá svět s vědomím, že svou smrt už nijak neoddálí.
Celá jsem se chvěla. Ruce už jsem kvůli ledovému potu skoro necítila a lehký teplý vánek mi způsoboval silnou zimnici. Ochranka věznice přede mnou otevřela další bránu. Policista se pořád hloupě usmíval a už jen to mi vhánělo slzy do očí, s tím, že kdyby na mě někdo jen promluvil, okamžitě a nezadržitelně bych se rozbrečela. Byla jsem mladá, osmnáctiletá holka, která znovu uvidí svůj pokoj, rodinu a všechny známé až za sedm let. Pomalu jsem vstoupila za další bránu.
"Tak ti ji vedu Claire!" Radostně řekl policista po tom, co jsme vstoupili do sněhově bílé místnosti, která působila tak nepřirozeně až z toho člověku běhal mráz po zádech. Když jsem do místnosti vešla pomalu jsem se začala zbavovat nervozity. A místo nervozity se mě začínala zmocňovat neuvěřitelná zlost. Tak ti ji vedu...Znělo to, jako by vedli na porážku nějaký dobytek...
"Dobře Jeffe, děkuji. No tak slečno Simonová, prosím, posaďte se." Řekla a posadila se k počítači. Začala něco vypisovat a něco si u toho mumlala jen tak pro sebe.
Na její pobídnutí jsem nereagovala. Jen tak jsem stála vedle židle a zírala na ni. Zírala jsem, jak její ruce kmitají po klávesnici a v hlavě se mi dokola promítala celá událost, proč tady vlastně jsem. Z nehody, jsem si díky alkoholu nic moc nepamatovala. Jen pár mlhavých okamžiků. Stále jsem si opakovala, proč já kráva vůbec do toho auta lezla, když můj tok myšlenek opět přerušila žena za počítačem: "No tak Alex, posaďte se! Nebo chcete raději stát?"
Tentokrát už jsem se posadila. Seděla jsem rovně a soustředěně, v hlavě prázdno a pohledem zapřeným, někam do neznáma. Nic na tom nezměnilo ani to, že žena, kterou policista oslovil jako Claire na mě začala mluvit. "Tak Alex. Já jsem Claire. Dělám tu vychovatelku. Jsem zároveň i psycholožka nebo třeba nejlepší kamarádka. Ve věznici je důležité, mít někoho, komu můžete věřit. Kdykoliv budete mít s čímkoliv problém, klidně za mnou přijďte. Sem budete mít přístup kdykoliv…"
A čím déle vychovatelka mluvila, tím méně jsem ji poslouchala. Zahleděla jsem se na její neustále se hýbající ústa. Nevím, co přesně mi říkala. Bylo to jako bych se dívala na televizi bez zvuku. Obraz se hýbal ale neslyšela jsem ani hlásku. Nevzpomenu si, co se mi tehdy honilo hlavou, prostředí naprosto zaslepilo mou mysl. Nemohla jsem se soustředit ani na vlastní myšlenky, ani na věty co říká Claire.
"…no ale tohle stejně většina lidí ani neposlouchá." Jakoby lusknutím prstu, už jsem zase vnímala a slyšela čistě každé její slovo. "Tak slečno Simonová, teď Vám bude přiděleno oblečení a vaše identifikační číslo. Oblečení, co máte na sobě, složte tady do skříňky a na konci Vašeho trestu Vám ho vrátíme. A tu parádu, co máte v nose, budete, bohužel, muset dát pryč. Tady je to velice nebezpečné tyhle ty ozdoby. Stejně tak prstýnky, řetízky, náramky a tak podobně."
A je to tady. Po oblečení těch hnusných hadrů se oficiálně stanu trestankyní. Běželo mi v hlavě, zatímco jsem se převlékala, sundávala všechny moje ozdoby, včetně piercingu v nose, a odstraňovala ze sebe make-up.
A najednou jsem byla jedna z nich. Jedna z těch, kteří ostatní raději zapřou, než aby přiznali, že znají někoho, kdo šel sedět. I mě se zřekli. Máma to sice těžce nesla, ale pořád to byla moje máma. Měla mě ráda a můj odchod obrečela. To táta jí zakázal mě navštěvovat. Pro něj jsem přestala být jeho dcerou. "Slečno Simonová, pojďte se mnou, ukážu Vám Váš pokoj." Zavelel policista. A já jak poslušný pejsek musela s ním. Za celou tu dobu jsem neřekla ani slovo. Ani na hloupý pozdrav jsem se nezmohla, cosi se mi zpříčilo v krku.
"Tohle bude ode dneška Váš pokoj. Zanedlouho přijdou i Vaše spolubydlící. A jestli Vám můžu poradit, té postele pod oknem se ani nedotýkejte, sama brzo zjistíte proč." A touhle větou mi policista nahnal takový strach, že jsem si přála raději zemřít. A to okamžitě. Jako smyslů zbavená jsem pak stála uprostřed pokoje a zírala na prasklinu ve zdi. Jen do doby, než se ostatní trestankyně vrátili ze dvora a do dveří vstoupili moje tři spolubydlící.

****
Vaše dojmy?
Líbí se vám styl vypravování?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Zajímá tě komix When I was a prisoner?

Ano, je velice zajímavý
Ne, nezajímá mě

Komentáře

1 Saanma Saanma | Web | 15. září 2012 v 18:49 | Reagovat

Pěkný díl, moc se těším na další.
Ano, sedl mi k tomu. :)

2 Joy Joy | Web | 28. září 2012 v 20:59 | Reagovat

Štýl rozprávania a ten opis ma naprosto ohromil, poznáš toľko slov ktoré by mi ani zrovna keby som chcela, nenapadli. Ako som už písala predtým, tento komix je zaujímavý hneď odzačiatku. Je to niečo iné ako tie bežné žánre. Teším sa už na ďalší diel a dúfam, že bude čoskoro. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama